Evaluace v OSV

Navigace

Jak můžeme poznat, zda během vyučování skutečně probíhá proces OSV? A co si žáci odnášejí z našich lekcí OSV?

Metodika autoevaluace v OSV nám pomáhá zjišťovat, jak se nám daří uskutečňovat OSV v praxi, a zda dosahujeme výchovných cílů, které jsme si stanovili.

Základním předpokladem k tomu, abychom mohli autoevaluaci provádět, je to, že si vůbec nějaké cíle v OSV stanovíme. Prvním krokem na našich partnerských školách byl výběr prioritních očekávaných výstupů OSV (viz příslušná kapitola).

Očekávaný výstup (např. Žák odmítá šikanu) je však velmi dlouhodobým cílem. Je to obecnější schopnost, která se skládá z dílčích dovedností a postojů. Cesta k nim vede přes trénink a zážitky, které ve škole můžeme navodit. Tyto dílčí dovednosti, jejich trénink a příslušné zážitky teprve můžeme považovat za dílčí cíle OSV, které můžeme použít při plánování vyučování. Podrobné cíle k jednotlivým očekávaným výstupům proto nalezneme až v Lekcích OSV nebo Kurzech OSV.

Abychom mohli hodnotit dosahování cílů, musíme si je nejdříve strategicky naplánovat do svého školního vzdělávacího programu. Naše partnerské školy své prioritní cíle rozpracovaly do jednotlivých vzdělávacích období. Cíle můžeme rozpracovat i podrobněji – například do jednotlivých ročníků, kurzů a vyučovacích hodin.

Metodika autoevaluace je rozpracována v následujících dokumentech:

 

  1. Autoevaluace OSV v ŠVP
  2. Doporučená strategie pro uvádění témat OSV od 1. do 9. ročníku
  3. Kapitoly Evaluace v jednotlivých lekcích OSV
  4. Práce s klimatem třídy a školy z hlediska OSV
  5. Indikátory OSV

Poslední z těchto dokumentů (Indikátory OSV) Vám představíme na následujících stránkách, protože je může snadno používat každý učitel při přípravě a hodnocení vlastního vyučování.

Indikátory osobnostní a sociální výchovy

Indikátory OSV popisují jednání učitele nebo žáků, podle kterého můžeme posuzovat, zda ve výuce probíhá proces OSV. Všechny indikátory pomáhají výuce OSV. Mnoho z nich navíc popisuje jednání vedoucí k účinné a smysluplné výuce obecně. Indikátory jsme odpozorovali v praxi. Vytvořili jsme dvě verze: A. Zkrácené „Desatero OSV“, B. Kompletní verzi.

A. Zkrácená verze indikátorů OSV aneb Desatero OSV

Jednání učitele před vyučováním:

  1. Učitel si zformuluje (napíše) hlavní cíl OSV, který bude chtít během vyučování naplnit. Obvykle se jedná o konkrétní schopnost nebo dovednost, kterou chceme u žáků během vyučování rozvíjet. Nebo o postoj, který chceme reflektovat či posílit. (Alternativa: Téma a cíl získá učitel od žáků.)

Jednání učitele na začátku vyučování: 

  1. Učitel od začátku vyučování „vysílá“ k žákům pozitivní vztahové signály (úsměv, přátelský výraz, komunikuje symetricky).
  2. Učitel provede úvodní zcitlivění (naladění, motivaci, evokaci) na zvolené téma OSV. Např. otázkou, příběhem, scénkou, aktivitou.
  3. Učitel zajistí, aby si žáci zformulovali osobní smysl (užitek) toho, že se budou daným tématem OSV zabývat.

Jednání žáků během vyučování: 

  1. Žáci si vyzkoušejí praktické jednání v situaci, která se týká daného tématu OSV (např. hrají modelovou situaci, scénku, pracují ve skupině, malují obrázek k tématu OSV...).
  2. Žáci si zformulují vlastní odpověď na hlavní reflektující otázky položené učitelem.

Jednání učitele během reflexe: 

  1. Učitel během reflexe klade převážně otevřené otázky (např. „Co jsme si dnes procvičili?“ a nikoli „Procvičili jsme si něco?“)
  2. Učitel nechává nejdříve odpovídat žáky na reflektující otázky. Sám sděluje svůj názor až jako poslední, nebo jej nesděluje vůbec, aby žáky neomezil v iniciativě nebo názorově neovlivnil svou autoritou.
  3. Učitel používá více než jednu formu reflexe (například: verbální v kruhu, verbální ve skupinách, škály, grafické metody, scénky, dotazníky apod.) Přitom alespoň jedna z použitých forem reflexe umožňuje zapojení všech žáků najednou.

Jednání učitele na závěr vyučování: 

  1. Učitel se na závěr ptá žáků, co si z vyučování odnášejí (co objevili, co si procvičili, co se naučili nového, co pro ně bylo zajímavé, co je překvapilo.)

B. Kompletní verze indikátorů OSV má v červenci 2007 celkem 39 položek. V praxi jsme mnohokrát zažili, že každý indikátor může mít zásadní vliv na průběh vyučování a na „plné vytěžení“ témat OSV.

Následující seznam indikátorů je zobecněním příkladů dobré praxe ve výuce osobnostní a sociální výchovy na školách. V žádném případě není úkolem učitele použít během jednoho vyučování všechny tyto prvky. Výčet můžete použít jako inspiraci při tvorbě hodiny a při sebereflexi.

Doporučujeme dlouhodobě si zkoušet různé prvky, objevovat jejich smysl a užitek, pracovat s nimi tvořivě. Indikátory OSV (kompletní verze ze srpna 2007) Jednání učitele před vyučováním:

  • Učitel si zformuluje (napíše), jakým tématem OSV se bude během vyučování zabývat.
  • Učitel si zformuluje (napíše) hlavní cíl OSV, který bude chtít během vyučování naplnit. Obvykle se jedná o konkrétní schopnost nebo dovednost, kterou chceme u žáků během vyučování rozvíjet. Nebo o postoj, který chceme reflektovat či posílit.
  • Učitel si zformuluje (napíše) alespoň 3-5 hlavních reflektujících otázek, které odpovídají hlavnímu cíli OSV. Někdy lze otázky předem zapsat na tabuli a později s nimi pracovat veřejně.
  • Alternativa: Učitel umožní žákům vybrat si nebo zformulovat si témata cíle (témata), o které mají žáci zájem. K těmto tématům a cílům vytvoří program.

Jednání učitele na začátku vyučování:

  • Učitel od začátku vyučování „vysílá“ k žákům pozitivní vztahové signály (úsměv, přátelský výraz, komunikuje symetricky).
  • Učitel od začátku řídí skupinu žáků tak, že se orientují v tom, co mají dělat (zadává jasné instrukce, zapisuje instrukce na tabuli, nechává žáky parafrázovat instrukci...).
  • Učitel pracuje s pravidly chování vztahově symetrickým způsobem (na začátku oznámí pravidla nebo připomene předem domluvená pravidla, upozorňuje na jejich porušování, poskytuje sociální zpětnou vazbu, nepoužívá sankce předčasně či bez předchozího upozornění...) Sám se cítí být dohodnutými pravidly vázán a zveřejní to před žáky. Dokáže přiznat, že porušil některé z pravidel (unikla mu např. předčasně poznámka, jaké je správné řešení problému).
  • Učitel provede úvodní zcitlivění (naladění, motivaci, evokaci) na zvolené téma OSV. Např. otázkou, příběhem, scénkou.
  • Učitel sdělí žákům, že vyučování má také konkrétní téma (cíl) OSV nebo jim umožní toto téma objevit a pojmenovat.
  • Učitel zapíše téma (cíl) OSV na tabuli nebo na velký papír, aby jej viděli všichni žáci.
  • Učitel zajistí, aby si žáci zformulovali osobní smysl (užitek) toho, že se budou daným tématem OSV zabývat.
  • Učitel upozorní žáky na to, že on sám (případně žáci v roli pozorovatelů) bude během výuky pozorovat a psát si záznamy o tom, jak se jednotlivým lidem (skupinám) dařilo naplňovat stanovené cíle OSV. Upozorní žáky na to, že se tento zápis bude používat během závěrečné reflexe a že je žákům kdykoliv přístupný k nahlédnutí.

Jednání žáků během vyučování:

  • Žáci si vyzkoušejí praktické jednání v situaci, která se týká daného tématu OSV (např. hrají scénku, modelovou hru, pracují ve skupině, malují obrázek k tématu OSV.)
  • Žáci pozorují praktické jednání druhých lidí (spolužáků), které se týká tématu OSV, dokáží ho s větší či menší pomocí učitele podrobit reflexi, zhodnocení a umějí vyvodit praktické důsledky pro sebe.
  • Žáci hovoří o minulých osobních zkušenostech s tématem OSV.
  • Žáci pozorují rozhovor jiných členů skupiny o osobních minulých zkušenostech s tématem OSV, umějí ho reflektovat – vyjádřit, co v nich vyvolává, pojmenovat zásadní přínosy z projednávaných myšlenek.
  • Žáci hodnotí prožívané aktivity jako zajímavé, motivující, přiměřené tématu OSV.
  • Žáci si zformulují vlastní odpověď na hlavní reflektující otázky položené učitelem.

Jednání učitele v průběhu vyučování:

  • Učitel reaguje na spontánně se objevující témata OSV, která přinášejí žáci nebo práce skupiny a uvádí je do vztahu s probíraným tématem OSV.
  • Učitel nesleduje předem stanovený cíl OSV za každou cenu. Ve zdůvodněných případech opouští původně stanovený cíl a věnuje se aktuálním tématům OSV přinášeným žáky.

Jednání učitele během reflexe:

  • Učitel během reflexe klade převážně otevřené otázky namísto uzavřených (např. „Co jsme si procvičili?“ a ne „Procvičili jsme si něco?“, další možnosti viz Příklady provázejícího přístupu učitele.)
  • Učitel vyzývá (povzbuzuje) žáky k vyjadřování rozdílných nápadů, názorů, postojů, pocitů ... a oceňuje, když se to žákům daří.
  • Sdílené nápady, názory, postoje a pocity učitel předčasně nehodnotí.
  • Učitel viditelně zapisuje sdílené nápady, názory, postoje, pocity a dále s nimi pracuje směrem k cíli OSV.
  • Učitel během reflexe klade otázky zaměřené převážně na to, co žáci zažili „zde a nyní“, tj. přímo během aktivit ve vyučování.
  • Učitel během ústní reflexe dává žákům dost času na zformulování odpovědi (10 i více vteřin).
  • Učitel nechává nejdříve odpovídat žáky na reflektující otázky. Sám sděluje svůj názor (nebo odborný poznatek) až jako poslední, nebo jej nesděluje vůbec, aby žáky neomezil v iniciativě nebo názorově neovlivnil svou autoritou. I odborný názor nebo vlastní přesvědčení prezentuje jen jako možnost, aby nebyla snížena hodnota vlastního pohledu žáků.
  • Učitel používá více než jednu formu reflexe. Například: verbální v kruhu, verbální ve skupinách, škály, grafické metody, scénky, dotazník apod. Přitom alespoň jedna z použitých forem reflexe umožňuje zapojení všech žáku najednou.
  • Učitel klade reflektující otázky na úrovni Kolb 1: (Otázky na prožitek. Např. „Jaké pocity (dojmy) jsi prožíval/a během aktivity.“)
  • Učitel klade reflektující otázky na úrovni Kolb 2: (Otázky popisující přesně, co se dělo – popis chování bez hodnocení, interpretací. Např. „Co se dělo na začátku, co později a co nakonec?“)
  • Učitel klade reflektující otázky na úrovni Kolb 3: (Otázky zaměřené na zobecnění zkušenosti. Např. „Co z toho vyplývá? Co by se příště dalo udělat stejně, co jinak a jak? Co by se z toho dalo použít?“)
  • Učitel klade reflektující otázky na úrovni Kolb 4: (Otázky zaměřené na přímou aplikaci do praxe (do vlastního života, do života skupiny). Např. „Co a proč z toho použiji? Kdy, kde, jak?“)
  • Učitel během ústní reflexe žádá upřesňovaní obecných odpovědí (Např. upřesnění obecné odpověďi „Pomáhat si.“ až na úroveň popisu konkrétního chování: „Zeptat se, jestli někdo potřebuje právě teď pomoci.“ Žádá příklady konkrétních výroků, které tomu odpovídají. Např. „Potřebujete teď někdo s něčím pomoci?“
  • Učitel dokončuje závěrečnou reflexi OSV před koncem hodiny (před „zvoněním“).

Jednání učitele na závěr vyučování:

  • Učitel na závěr provádí společně se žáky evaluaci dosažení cílů OSV (pomocí otázek, dotazníků, škál, praktických činností..).
  • Učitel se na závěr ptá žáků, jak jim vyhovovalo to, jak dnešní hodinu připravil a vedl. Žádá konkrétní odpovědi na to, co by on sám mohl příště připravit a dělat podobně a co jinak, případně jak. Tyto odpovědi, bez uvedení autorů, viditelně zapíše a dá jim tak váhu.

Jednání učitele po vyučování:

  • Učitel si po vyučování vyčlení čas na to, aby provedl reflexi celého vyučování a sebereflexi – nejlépe na všech čtyřech úrovních Kolbova cyklu (1. Pocity, dojmy, 2. Přesný popis chování svého i žáků v čase, 3. Co z toho vyplývá, dalo by se použít příště, 4. Formulace toho, co příště ve vyučování udělá stejně a co jinak.)
  • Výsledky své reflexe učitel zapisuje do přípravy vyučování, aby mu byly příště k dispozici pro zdokonalení vyučování nebo pro dlouhodobou sebereflexi. (Co se mi obvykle daří? Co žáci obvykle na mém přístupu oceňují? Co se mi nedaří? Co mi žáci častěji vytýkají?)
  • Učitel si vyžádá, aby jeho výuku navštívil kolega nebo supervizor (nebo příště vyučuje společně s kolegou) za účelem závěrečné společné reflexe průběhu vyučování z hlediska OSV a za účelem prohloubené sebereflexe.